- nauka o maravech a morálce
- pokus o výklad morálních představ
- praktická filozofická disciplína
- předmětem zkoumání mravní jevy, jejich vznik, vývoj, současný stav, zachycení vývojových tendencí
Rozdělení mravních jevů:
1. mravní jednání – chování, zvyky jednotlivce i celých skupin, objektivní stránka jevů
2. mravní vědomí – cítění a přesvědčení člověka, subjektivní stránka jevu
3. mravní cíle – kam směřujeme, ideje, mravní kodexy (soubor norem) – teoretická stránka jevů
- mravní jevy existují dříve, nauka později
- přenos informací o mravních jevech – z generace na generaci
- jedince formují: rodina, škola, hromadné sdělovací prostředky
Základní problémy:
1. vztah mezi tím co je a tím co by mělo být (viz normy)
2. jaký je vztah mezi individuálním a společenským zájmem
3. problematika dobra a zla, správný výběr mezi nimi
Rozdělení etiky:
1. autonomní – sám jedinec si určí normy jak se bude chovat (viz kategorický imperativ)
2. heteronomní – nezávisí na vůli, je dáno, člověk by měl přijmout (např. Desatero)
Soudobá etika:
- proud filozofická antropologie – sleduje smysl lidského života
- proud systémová filozofie – novotomistické řešení, život dán od boha, je to boží dar, člověk se má řídit božími přikázáními
- fenomenologické řešení – morální je to, co se za morální považuje
- marxistické řešení – morálka má třídní charakter
Normativní etika – soubory norem a morální kondexy, představa, jaký by měl člověk, patřící k určité skupině, být
Nenormativní etika – obecné otázky morálky, sociologický pohled (celospolečenské a skupinové normy)
Mrav – to jak se obvykle chováme
Morálka – představy jak bychom se měli chovat
Morálka společnosti tvoří:
1. morální normy – představy jak bychom se měli chovat
2. morální vztahy – ukazují, jaký je stav morálky určité společnosti
Funkce morálních norem:
1. signalizují představu o tom, jak bychom měli jednat, jak bychom se měli chovat
2. měřítkem hodnocení
3. motivem jednání (= aktivačním činitelem)
- definice morálky vyjadřují jak se na morálku díváme
Etické teorie
Démokritos
- zajímal se otázkou dobra, nejvyšším dobrem je dobrá mysl, největšího blaha člověk dosáhne, když má v duši klid
- lidskou přirozeností je touha po štěstí, štěstí nalézá člověk v přátelství, lásce, moudrosti, střídmosti
- člověk si má určovat přiměřené cíle
Sofisté
- učitelé moudrosti
- člověk je mírou všech věcí, dobro a zlo relativní
Sokrates
- v centru pozornosti mravní problémy
- heslo „poznej sám sebe“
- štěstí viděl v moudrosti, moudrý člověk nemůže jednat špatně, lidé jednají špatně jen z nevědomosti
- víra v božský hlas (vnitřní) = daimonion, který člověka vede
Platón
- učení o ideích- největší idea je idea dobra
- pozemské dobro pouze odlesk nejvyššího dobra
Aristoteles
- největší myslitel
- rozdělil filozofii na teoretickou, praktickou a poietickou
- praktická filozofie – politika, strategie, rétorika, etika
- spis Etika Nikomachova – touha po štěstí a problematika dobra, hledání štěstí
- slasti x strasti – ideální zlatá střední cesta
- úkolem etiky hledat dobro a cesty k jeho dosažení
- dobro v duševní činnosti – vzdělání
Stoikové
- člověk by měl žít v souladu s přírodou a kosmickým řádem, s bohem a rozumem
- svoboda – umět se podřídit určitému řádu
- moudrý je ten, kdo ctí řád a chápe svobodu, bez odporu nese úděl, žije střídmě, krotí vášně a žádosti
Epikurejci
- individualistická etika – důraz na jedince
- život ve skrytu před společností
- důraz na zdraví těla a klid duše, klidu duše škodí strach – z bohů, smrti, bolesti
- Lukretius (nejlepší vykladač epikureismu) – klade důraz na dobro, ideál je moudrý člověk
Křesťanství (Středověk)
- zjevná pravda
- stavovské kodexy ctností
- Tomáš Akvinský – teologický systém tomismus
- zabýval se otázkou dobra – nositel největšího dobra bůh, který dal člověku rozum a svobodnou vůli
- přirozená mravnost, teologická mravnost (dán pud pravdy a dobra)
- platónské ctnosti – rozumnost, spravedlivost, statečnost, uměřenost
- teologická vyšší mravnost – člověku vnuknul bůh – víra, láska , naděje – vede k blaženosti
- otázka svobodné vůle
- vyšší mravnost – pomoc od boha
Renesanční teorie
- návrat k antice
- cílem osvobodit člověka a jeho poznání
- člověk jedná svobodně, podle vlastního rozumu, za své jednání je zodpovědný
Nicolo Machiavelli
- důraz na individualitu (svět je arénou individualit)
- dva typy lidí – manipulovaní x manipulovatelé
- podmínky pro lidi – osud, nutnost a štěstěna, důležitá ctnost – síla a schopnost k jednání
- zajímal se o politiku – podle něj politik může páchat i zločiny, ale nesmí udělat chybu => tento názor zneužit např. Hitlerem
Reformační etika
- usilování o očištění církve => rozchod s katolickou církví => vznik nových církví
- John Wiklif (ovlivnil Husa), Martin Luther, Jan Kalvín
- protestantismus- rozdělení- Německo- Luterství, Kalvinismus- Švýcarsko, Anglikánství- Anglie
-> snaha sjednocení církví
- odlišné znaky od katolictví- osobní víra, odmítají vnější cesty ke spáse (zpověď, modlitby), člověku je spása předurčena
Jan Ámos Komenský
- poslední biskup Jednoty Bratrské
- Jednota Bratrská- řád Jednoty Bratrské (představy o mravní kázni)- základní etické ctnosti, které jednota vyznávala (šetrnost, pracovitost, hospodárnost, nakládání s časem, spořádaný rodiný život, cílevědomost -jednotlivce, rodiny, obce)
- odsuzoval nekázeň, věřil v moc lidského poznání- rozumní lidé zabrání válkám, věřil ve schopnost vychování, vzdělání
Novověké etické teorie
- Anglie, Francie doby osvícenství
- zakladatel novověké etické teorie- Thomas Hobbes (17.stol.)- kladl důraz na státní uspořádání, výchova, mravnost ve státě, kladl důraz na vůli mravnosti (vůle všech), (představoval si, že mravní normy budou právem vynutitelné)
John Locke
- lidské vědomí- tabula rasa, žádné vrozené mravní principy neexistují, dobro x zlo (rozkoš x bolest)
- Francie- kritika náboženské morálky
Jean Jacque Rousseau- zlo v člověku roste s civilizací
Diderot- kritika církve (Jeptiška), šetrnost, pracovitost
Soudobé teorie
- filozofická antropologie (filozofické otázky směřující k člověku)- kde se člověk vzal, jak vypadá, jaké potřeby má, problematika morálky
- reakce na kult techniky
-Arthur Schopenhauer
- Friedrich Nietzche
- Sigmund Freude
- láska k bližnímu, ochrana slabých
- Friedrich Nietzche- vláda silných
Freude
- psychoanalýza- člověka ovládají 2 protikladné principy- slast a realita, osobnost tvořena 3 složkami:
id= ono- pudová složka (sexuální pud a agresivita)-> dosažení slasti
ego= já empirické duševno
super ego- princip reality, funkce soudce a vzoru- osobní morálka, vychází z požadavku společnosti
-osobní konflikty- duševní poruchy
Novofroidismus- návrat k Froidovi- problematika mezilidských vztahů, člověk se dostává do střetu s ostatními lidmi, představitel – Erich Fromm- konflikty se nemají odkládat, možné je řešit, respektovat přirozenost
Žádné komentáře:
Okomentovat