- od poloviny 18.stol do 40.let 19.stol
- významné místo v evropském filosofickém myšlení
- představitelé: Kant, Fichte, Feuerbach, Hegel, Schelling
- nevytvořili společnou filosofickou školu ani proud, přesto řeší společné problémy:
1. opora v idealismu (kromě materialistického Feuerbacha)
2. obracejí se ke zkoumání člověka (jak člověk poznává, vztah člověka a okolního světa)
3. názor: člověk. svým chováním ve světě ovlivňuje i sám sebe
- význam německé klasické filosofie:
1. rozvoj logiky, filosofické antropologie (= učení o člověku), etiky (= nauka o mravnosti), dialektiky (= myšlenka, že je svět v neustálém pohybu a vývoji)
2. nauka o poznání = noetika (= gnozeologie)
3. později ve 20. stol vzniklo novokantovství a novohegelství
Immanuel Kant
- zakladatel německé klasické filosofie
- byl profesorem na královecké univerzitě, přednášel filosofii, etiku, estetiku, matematiku, fyziku a antropologii
- všestranně zaměřený s upřednostněním etiky a estetiky
- hypotéza o vzniku sluneční soustavy z rozptýlených částic hmoty, jež se do dnešní podoby vyvinula působením gravitačních zákonů
- rozdělil skutečnost na svět jevů, který vnímáme smysly a na „věci o sobě“, které naši zkušenost přesahují
- můžeme poznat pouze to, jak se nám věci jeví, svět jevů, nemůžeme poznat podstatu věci, „věc o sobě“
- celkově dospěl Kant k subjektivnímu idealismu a k agnosticismu
- 2 vývojová období:
1. předkritické (1770)
- je blízké materialismu, zabývá se přírodou, nebeskými tělesy
- dílo: Obecné dějiny přírody a teorie nebes – hypotéza o vzniku sluneční soustavy
- názor: svět je v nekonečném vývoji, rozumové jednání člověka se postupně utváří
- postup: od jednoduchého k složitému
2. kritické (od roku 1770)
- dílo: Kritika čistého rozumu – jeho hlavní dílo tohoto období, obsahuje výklad učení o poznání, zavrhuje tzv. „důkazy“ boží existence a učení o nesmrtelnosti lidské duše
- 1. princip (objektivní) – existují věci (svět) samy o sobě
- 2. princip (subjektivní) – věci, jak se nám jeví → vjem (vněm) => práce našich smyslů => naše poznání je omezené, věci samy o sobě nemůžeme poznat)
- prostor a čas jsme si vymysleli my, abychom mohli vnímat
- naše poznání je konečné
- dílo: Kritika praktického rozumu (= Kantova etika) – zakládá se na kategorickém imperativu (konej tak, aby maxima tvé vůle mohla platit jako všeobecný zákon, nečiň jinému, co nechceš, aby činil tobě)
- dílo: Kritika soudnosti – o estetice, přírodních vědách → řád, uspořádání, harmonie
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831)
- nejvýznamnější představitel a završitel německé klasické filosofie
- vystudoval teologii na univerzitě
- umírněný liberalista, jeho myšlení má objektivní platnost (nezabývá se subjektem)
- základem všeho je neosobní duchovní princip = absolutno, které má vnitřní činnost – poznání a myšlení (reálně přítomno v každé věci), všechno hmotné je druhotné a je jen ztělesněním a konkrétním projevem duchovního principu
- úkolem filosofie je absolutno sledovat (vlastním myšlením)
- ve všem vidí pohyb – 3 stupně vývoje (= triáda):
1. teze (= duch) – vyvíjí se sama o sobě, je mimo čas a prostor, rozvíjí svá pojmová učení v systém (předurčuje, co zde bude kolem nás)
2. antiteze – sama o sobě se odcizuje a přechází do stavu jinobytí (= příroda) a zhmotňuje se (zaplňuje určitý prostor)
3. syntéza – spojení čistého bytí s jinobytím → přetváří se v lidstvo (= světový duch nebo subjektivní duch; nejvyšší, co může existovat), přistupuje čas → vše se vyvíjí v čase a prostoru
Základní myšlenky Hegelovy filosofie:
1. myšlenka vývoje – pohyb = samovývoj, vývoj je jednotou přetržitosti v nepřetržitosti
2. dialektický pohled na dějiny – vše souvisí se vším
3 zákony dialektiky:
a) přechod kvantity ve kvalitu
b) zákon vzájemného pronikání (= to, co už máme z jiné epochy si necháme) a střetávání protikladů
c) negace negace (= nekonečný proces vzájemně spojitých a vzájemně se negujících etap, jejichž celkový vývoj probíhá ve vzestupné spirále)
3. stupně a formy poznání – poznání = proces – přístupný pouze svět jevů; podstata nepoznatelná, podpora agnosticismu
- věda v sobě zahrnuje celý svůj předchozí vývoj, ve vývoji poznání hrají roli i názory, které byly později překonány
*
- dialektický vývoj absolutiní ideje – 3 stupně:
1. čistá idea – pramen skutečnosti, pojem sám o sobě, idea abstraktní povahy, mimo čas a prostor
2. příroda, vnější svět – vývoj skutečnosti, hmotná skutečnost, z čisté ideje mimo prostor a čas vznikla příroda v čase a prostoru
3. syntéza dialektického vývoje skutečnosti – z přírody se vyděluje lidský svět, civilizace, kultura, společnost, jednota ideje i přírody, času i prostoru, ale i poznání – tuto jednotu nazývá „duchem“
- filosofie ducha se skládá ze tří stupňů:
1. subjektivní duch – psychický život individua, učení o subjektivním duchu tvoří antropologie, fenomenologie a psychologie
2. objektivní duch – duch z individuálního vědomí do vnějších projevů, součást učení o objektivním duchu tvoří právo, morálka a nauka o státu
3. absolutní duch – absolutní poznání ideje – konečný cíl vývoje, tvoří umění, náboženství a filosofie
- základnní Hegelova díla: Fenomenologie ducha a Logika
Ludwig Feuerbach
- 40. léta 19. století
- první systematický kritik německého idealismu, jediný materialista v období německé klasické filosofie, dovršil její rozpad
- kritik křesťanství – člověk si stvořil Boha k obrazu svému, personifikace stvoření světa
- studium přírody – základní pojmy: příroda a člověk
- na prvním místě člověk, rozum na druhém místě, převrátil poměr oproti Hegelovi
- antropologický materialismus = jednota člověka a přírody proti idealistickému a dualistickému oddělování těla a duše (i duše je smrtelná), člověk se vyvinul z přírody
- spisy: Podstata křesťanství, Přednášky o podstatě náboženství
- Ke kritice Hegelovy filosofie
- vliv na revoluční demokraty v Rusku → M. G. Černyševskij – nikoli revoluce proletariátu (jako u Marxe), ale revoluce rolníků (jako vedoucí skupina)
- antropologický ateismus – láska člověka k člověku je nejhlubší vztah, jakého je člověk schopen
- navazoval na materialistické a senzualistické teorie poznání anglického empirismu a francouzského materialismu 18. století
- jeho kritika idealismu a náboženství měla velký vliv na Marxe a Engelse
Karl Marx a Fridrich Engels
- po 40. letech 19. století
- Karl Marx – politik, novinář, filosof
- původně stoupencem levicového křídla novohegelovství, později se stal kritikem Hegelovy filosofie
- první společné dílo: Komunistický manifest (jak by mělo vypadat sdružování dělníků)
- díla: Německá ideologie, Ekonomicko-filosofické rukopisy
- Kapitál – stěžejní dílo, 3 svazky, sociálně ekonomická kritika kapitalismu 19. století
- Svatá rodina
- eklektik → zdroje:
1. německá klasická filosofie – Hegel (převrátil jeho dialektiku na materialistické názory), Feuerbach
2. anglická politická ekonomie – obohatil ji o teorii nadhodnoty (= část z ceny výrobku, kterou dostane podnikatel – zisk)
3. francouzský utopický socialismus
- tvůrce dialektického materialismu = svět ve své podstatě není chaotický, je jednotný ve své materiálnosti, východiskem poznání i jeho konečným kritériem pravdivosti je praxe
- svět je neustálý proces vznikání a zanikání
- prvně hmota, pak idea (myšlení je také hmota – produkt mozku)
- historický materialismus = marxistické pojetí dějin; opírá se o definici člověka jako tvůrce svých existenčních prostředků, proto na první místo v životě člověka klade ekonomický faktor
- hnací síla společnosti: materiální základna (jak lidé žijí, jak vyrábějí, tak i podobně budou myslet = ideologická nadstavba)
- vedlejší síla: rozpor mezi třídami = věčný boj → vývoj společnosti je bojem tříd vykořisťovatelů (kapitalistů) x vykořisťujících (proletářů)
- pohled na morální normy:
1. neexistuje jednotná morálka – má třídní charakter → ideál: beztřídní morálka
2. ztráta podstaty lidství → demoralizace = ovládání jednoho člověka druhým
3. jeho učení historicky omezeno
4. zákon negace negace (viz. Hegel)
5. zákon jednoty a boje protikladu (= jednota se skládá z protikladů)
- význam Marxovy teorie:
1. kladné:
- upozornil na význam ekonomické základny pro život společnosti
- upozornil na problematiku odcizení
- rozpracoval teorii nadhodnoty
2. záporné:
- nepochopil funkci soukromého vlastnictví
- rozdělení na třídy (zastánce antagonismu = nesmiřitelnost tříd)
- špatná prognóza vývoje; nutnost revoluční přeměny světa
marxismus – leninismus
- ortodoxní marxismus, vznik počátkem 20. století
- je odvětví komunismu, založené na myšlenkách a politických názorech Lenina, který převedl marxismus do ruských poměrů
- založen na myšlence diktatury proletariátu, požadoval vymýcení nebo výrazné omezení moci církví a také boj proti nacionalismu, stal se učením ospravedlňujícím vládu jedné strany
- v socialistických zemích sovětského typu byl povýšen na státní ideologii
- princip rozhodující úlohy těžkého průmyslu, jehož uvádění do praxe prakticky zruinovalo Československo a další země, jejichž ekonomika byla založena na lehkém průmyslu či zemědělství (nebyli jsme konkurenceschopní jako velké státy)
- uvedení marxismu – leninismu do praxe mělo za následek Leninovu, a později Stalinovu, osobní diktaturu
Žádné komentáře:
Okomentovat