- období zhruba od konce 4. stol. př. Kr. do roku 529 po Kr., kdy byly císařským výnosem Justiniánovým uzavřeny antické filosofické školy
- řecká a římská filosofie po Aristotelovi
- Řecko = Helada => řekové = helénové
- charakteristika doby: výboje Alexandra Makedonského, vytvořil obrovskou říši, po jeho smrti rozpad (Sýrie, Makedonie, Egypt), rozpadají se městské státy, základ vzdělanosti Řecko (Athény), nástup Říma
stoicismus
- nejvlivnější 4./3. stol. př. Kr.
- název školy pochází od sloupové síně = stoá poikilé, podle místa kde přednášel její zakladatel Zenon z Kitia
- základem všeho (vesmíru, přírody i lidského života) je Bůh, který jako duch (pneuma) vše prostupuje, vše je řízeno Prozřetelností
- pneuma je tvořeno aktivními živly (ohněm a vzduchem), působením na pasivní živly (vodu a zemi) tvoří věci
- vše vytvořené z živlů je v neustálé změně
- idea „věčného návratu“ – celý svět je v určitých dlouhých obdobích zachvácen světovým požárem a mění se v oheň, aby pak znovu vznikl jako přesná kopie světa dřívějšího
- soběstačnost (autarkeia) a nenáruživost (apatheia), oproštění se od afektů, má být základem stoikova štěstí, trvalého klidu (ataraxia), pravé svobody => „stoický klid“
- zakladatel Zenon z Kitia, Chrýsippos a Kleathés (uvedl Zenonovy názory v systém)
- 3 etapy:
1. etapa – stará stoa (Zenon, Chrýsippos a Kleathés)
2. etapa – střední stoa (Řím, 2. stol. př. Kr.) – Panaitios a Poseidonios
3. etapa – nová stoa, mladší stoa, pozdní stoa (Řím, 1. stol. n. l.) – Seneca, Marcus Aurelius, Epiktétos
Seneca
- římský filosof, politik, básník
- 8 let ve vyhnanství, odsouzen k smrti, sám se zasebevraždil
- zájem o etiku, požadoval vlídné zacházení s otroky, láska k lidem, rovnost lidí
- člověk by se měl vždy řídit rozumem, neměl by se nechat „rozhodit“
- člověk by měl jednat podle zákonů přírody, které jsou zároveň zákony božími
Marcus Aurelius
- Hovory k sobě (= Sobě samému) – smrt je osvobození duše
- hledání cest k sebezdokonalení
- cíl vést život podle zákonů přírody
- smrt těla je zároveň osvobození duše a tedy znovuzrození
Epiktétos
- osvobozený otrok
- vyučoval v Římě filosofii
- hlásal, že člověk se má snažit vzděláním osvobodit duši
- svoboda podle něj mravní vlastnost dostupná každému člověku bez ohledu na jeho sociální postavení
- Výpověď morálky – sepsané přednášky
- láska k lidem a schovívavost
stoický filosofický systém:
1. logika – správné myšlení a vyjadřování se, učení o rozlišování pravdy a nepravdy
rétorika – nauka o správném monologu
dialektika – umění vést dialog
nejdříve smyslové, pak rozumové poznání
tabula rasa – duše jako nepopsaná tabule
2. fyzika – učení o bytí a světových zákonech, nerozdělitelné spojení pasivní (látka bez kvalit = semena všech věcí, „spermatický logos“) + aktivní
stoikové = monisté; determinismus – vše je něčím určeno, Bůh je roprostřený, všudepřítomný
3. etika – nauka o morálce, cílem moudrost a vyrovnanost, člověk se má oprostit od svých vášní, má přijmout svůj úděl => klid, vyrovnanost
apathea = vyrovnanost, osvobození se od vášní
pathé = vášeň => nevyrovnanost
vše je od přírody spojeno sympateou (pouta sounáležitosti)
epikureismus
- zakladatel Epikuros
- založeno v Athenách, 4./3. stol. př. Kr.
Epikuros
- založil školu v zahradě (za vysokou zdí), trvala kolem 500 let (vliv ještě déle)
- 3 etapy:
1. stará zahrada
2. střední zahrada – 2./1. stol. př. Kr.
3. pozdní zahrada – Řím, po Kr.
- Epikuros byl materialista, atomista
- vrchol všeho vědění etika, nic se od něj nedochovalo
- etika – nejvyšší dobro je slast
- heslo: Vyhledávat slasti a vyhýbat se strasti
- vyvarovat se výstředností, vyrovnanost duše, strach ze smrti a bohů = strasti
- bolest, smrt už se nás netýká (pouze umírání), bohové si nás nevšímají
- duše je hmotná – po smrti se rozptýlí ve hvězdném prostoru
- senzualista – smyslový vjem je odrazem věcí a nemůže být klamný, klam vzniká z mínění nepotvrzeného smysly
- nic nevzniká z ničeho a nic zcela nezaniká v nicotu
- nejvyšší lidské štěstí v pocitu duševní rovnováhy – ataraxii
- bohové existují, ale o lidi se vůbec nestarají a nezasahují do jejich života
- odmítavý postoj ke státu, stát pramenem strastí, výzva vyhýbat se veřejnému životu => „Žij skrytě“ => krajní individualista
Titus Lucretius Carus
- římský filosof a básník
- autorem nejúplnějšího výkladu epikurovství v básni O přírodě
skepticismus
- od 3.-2. stol. př. Kr. – 2. stol. po Kr.
- pochybování, nedůvěřivost
- popírá možnost lidského poznání, v dějinách různé podoby a formy
- 3 etapy:
1. stará skepse – zakladatel Pyrrhón z Elidy
2. střední (akademická) skepse – začala se přednášet na platónské Akademii, podoba probabilismu – pravděpodobné poznání
3. nová skepse = nová akademie (= mladší, pozdní) – Ainesidémos a Sextos Empirikos, návrat k
Pyrrhónově skepsi
Pyrrhón z Elidy
- odmítal objektivní pravdu
- je třeba zdržet se každého úsudku = epoché (názory jsou subjektivní, mohou si odporovat)
- vede k apatii, cílem etiky duševní klid
- 3 základní otázky:
1. jaké jsou věci
2. jaký postoj k nim máme zaujmout
3. co tím získáme
- skepsí získáme lhostejný klid (apatheia) a neochvějnost (ataraxia)
Ainesidemos
- Alexandrie, 1. stol. př. Kr.
- vystoupil s tzv. tropy (= soudy proti realitě)
- každý člověk je jiný, každý z nás má trochu jiné smyslové orgány; záleží na stanovišti pozorovatele a na osvětlení předmětu, pozorujeme i podle naší výchovy, náboženství a vlastností
Agrippos
- přidal nějaké tropy
Sextos Empirikos
- snaží se zmírnit skepsi
- zkušenost člověku pomáhá
- zachovali se od něj celé spisy
novoplatonismus
- 2.-6. stol. př. Kr.
- zakladatel Ammonios Sakkas z Alexandrie – nic nenapsal, jen přednášel, odpůrce křesťanství
- žák Plotínos – egypťan, 3. stol. po Kr., Řím – učený, vážený, řada spisů
- žák Porfyrios – na 1. místě etika
eklekticismus
- Řím
- etika, logika
- žádné nové myšlenky, přejímali myšlenky ostatních škol
- Marcus Aurelius Cicero – 1. stol. př. Kr., dílo O přirozenosti bohů
- Filón – Alexandrejský žid – problematika poznání, uznával 3 prameny poznání:
1. řecká filosofie
2. písmo svaté – alegoricky vyložené
3. osvícení – nedokáže ho dosáhnout každý, přichází od Boha
- představa Boha odlišná od starozákoného Boha, Bůh nepoznatelný, tvoří svět, nemá vlastnosti, má prostředníka – Logos, ten je druhý po Bohu
Žádné komentáře:
Okomentovat